Naše cesta i tentokrát vedla po zemi a tím pádem pochopitelně přes Istanbul, který tak tradičně sloužil jako brána do Orientu. Ostatní mi nechtěli věřit, že jsme stále "v podstatě na západě," ale toto poznání čekalo i je. V Istanbulu jsme si prohlédli povinnou Modrou mešitu a okolí, přespali a vydali se hledat nejlevnější autobus do Teheránu.

V Teheránu jsme pouze zažili trochu dobrodružství s místními taxikáři v podobě menší hádky o peníze a ihned jsme se vydali vlakem do Kermánu. Další den jsme si jeli prohlédnout pevnost Bam, která byla bohužel zničena zemětřesením v roce 2003. Je to velká škoda, ze všech památek, které jsem dosud viděl, byl právě Bam tou nejzajímavější.

Přestože jinak památky na svých cestách navštěvuji málokdy, na naší cestě nás po Bamu čekala hned ještě jedna, kterou není radno vynechat, a tou byla Perseopolis. Proto jsme odjeli do Shirazu, který je z větších měst nejblíže, a prohlédli si oboje.

Poslední trochu delší zastávkou na naší cestě Íránem byl Isfahán, velmi příjemné a poměrně zelené město s obrovským náměstím, řekou a mnoha mosty. Vevnitř některých mostů jsou malebné čajovny a kolem řeky pěkné parky, po všem tom ježdění pouští to byla příjemná změna.

Zpět v Turecku jsme si nejprve udělali výlet k okolí hradu u města Dogubayazit s výhledy na bájný Ararat a poté se vydali k jezeru Van. Tam jsme se byli podívat do kráteru vyhaslé sopky, která se se nad Vanem tyčí a ve kterém jsou také dvě jezera. Průzračně čisté velké modré a menší zelené termální.

Okolí Dogubayazitu i Vanu bylo i přes jezera stále velmi vyprahlé, a proto jsme se vydali do hor, které jsou díky blízkosti Černého moře velmi zelené a kde je voda všude, do pohoří Kačkar Dagi. Zde jsme během pár dní vystoupali na nejvyšší vrchol a potom přešli hlavní hřeben směrem k moři.